V širším významu označení pro ↗adverbiália, v jejichž sémantickém dosahu může být celá věta. Za v.a. lze pokládat dva typy: (a) místní a časová adverbiália nazývaná někdy situant (✍Adamec, 1968) n. angl. frame adverbial: V parlamentu [poslanci kouří v předsálí]; O Vánocích [jsem vstával v 10 hodin]; viz také ↗příslovečné určení místa, ↗adverbium; (b) adverbiália vyjadřující postojové komentáře mluvčího: (b₁) Nejspíš // (b₂) S největší pravděpodobností si zlomil nohu. Termín v.a. se užívá pouze pro (b), stejně jako termín ↗větné příslovce, je přesný, pokud se jím míní jen (b₁). V některých jiných č. koncepcích (Grepl v ✍SČ, 1998) se výrazy typu (b₁) nepovažují za příslovce, nýbrž za částice, a to mj. proto, že nejsou větným členem v pojetí, jak s ním pracují tradiční gramatiky (nepředpokládá se, že by se příslovečné určení vztahovalo k větě, nýbrž jen ke slovesu, adjektivu n. adverbiu; školský test: nelze se na ně zeptat). V.a. typu (a) a typu (b) se liší: (a) je nahraditelné zájmenným výrazem (Tehdy jsem vstával v 10 hodin), (b) nikoli; (b) lze „převést“ do podoby hlavní věty (Je (nejvíc) pravděpodobné, že...), (a) nikoli; (b) se váže na určitý typ věty, zde oznamovací (S největší pravděpodobností si zlomil nohu × *S největší pravděpodobností si zlomil nohu?; *Zlom si s největší pravděpodobností nohu!), (a) nikoli, aj.

V.a. typu (b) se u různých autorů klasifikují různě a různá je i terminologie; pro č. je klasické rozlišování epistémických v.a. (asi, pravděpodobně, možná, snad aj.), faktivních v.a. (bohužel, ovšem, pochopitelně aj.) a verifikačních v.a. (opravdu, skutečně, samozřejmě aj.); u různých autorů se zpravidla rozlišují ještě další typy; např. často se vyčleňují subjektově orientovaná v.a.; // subject disjunct u ✍Malinovského (1990): Pavel chytře odešel první (= ‘od Pavla bylo chytré, že (on) odešel první’) n. evidenciální adverbiále u ✍Hirschové (2014): Petr očividně lže; viz ↗evidenciálnost.

U v.a. typu (b) se analýzy soustřeďují na jejich dosah (skopus). Tradičně se rozlišuje (i) totální dosah v.a., tj. v.a. se vztahují na celou větu: Petr asi čte detektivku (= ‘je pravděpodobné, že Petr čte detektivku’), (ii) parciální dosah v.a., tj. v.a. se vztahuje jen na některé složky věty: Petr čte asi detektivku (= ‘je pravděpodobné, že to, co Petr čte, je detektivka’). Shoda panuje v tom, že dosah v.a. je regulován ↗aktuálním členěním větným; analýzy toho, jakým principem aktuálního členění, jsou nejednotné. Pro první přiblížení lze říct, že dosah v.a. je vymezen kontextovou zapojeností. Kontextově zapojené části věty jsou mimo skopus v.a.: totální dosah (Co to slyším z obýváku? – No, Petr asi čte detektivku, tak vykřikuje) × parciální dosah (Co Petr čte? – Petr čte asi detektivku). Slovosled není v č. jednoznačným prostředkem vymezení skopusu v.a.; preferován je takový, v němž v.a. stojí těsně před částí, která je v jeho dosahu: Co Petr čte? – Petr čte asi detektivku, nicméně ve stejném významu lze v tomto kontextu interpretovat i větu Petr asi čte detektivku. Z pravidla, že v.a. typicky stojí (těsně) před částí věty, která je v jeho dosahu, plyne, že v.a. se neobjevují na pravé periferii věty: *Petr čte detektivku asi (tato varianta se může objevit jen ve spontánním mluveném diskurzu). V rámci ↗FGP je zakotvena analýza v.s. ✍Koktové (1986), teoreticky neutrální je ✍Uhlířová (1979), v rámci generativní gramatiky se rozdílem mezi č. v.a. a klasickými větněčlenskými adverbii zabýval v souvislosti s negací např. ✍Kosta (2003). Epistémická v.a. nově analyzuje ✍Biskup (2015); viz ↗epistémické adverbiále. Viz také ↗adverbiále, ↗adverbium, ↗sémantická klasifikace adverbiálií, ↗adjunkt, ↗hierarchie adverbiálií.